Slovo o Slově

Bible je nejznámější knihou na světě. Je přeložena do různých jazyků, ale pro mnoho lidí zůstává vzhledem ke svému náročnému obsahu a rozmanitosti žánrů velmi vzdálená. Z historického hlediska je bible knihou velmi starou, byla napsána před několika tisíci lety jazykem zcela rozdílným od toho našeho a odráží v sobě odlišnou kulturu. Svým obsahem je však bible neustále aktuální a nová, promlouvá k věřícím každé doby.

Při čtení bible je třeba si uvědomovat prostředí a kulturu, ve kterých vznikala, a historii národů a postav, o nichž vypráví. Jedinečnost bible spočívá v tom, že jejím autorem je sám Bůh: on použil jazyk, historii a kulturu určitého národa, aby mohl promlouvat ke všem lidem. Bible je pro nás Božím slovem, byť zjeveným prostřednictvím lidského činitele.

Nový zákon

V prvních křesťanských komunitách se četly knihy Starého zákona; Nový zákon ještě nebyl zformován. Ježíš během svého života nic nenapsal (kromě svého psaní do písku — srov. příběh o cizoložnici, Jan 8,1-11), ani nepřikázal něco napsat. Jeho žáci neměli možnost zaznamenávat přímo jeho řeč.

Po Ježíšově vzkříšení apoštolové začali zvěstovat (tzn. ústně předávat) to, co Ježíš činil a učil. Přitom se začaly v různých komunitách objevovat krátká vyprávění o Mistrově životě a jeho učení, to pak posloužily jako základ pro evangelia. Ta začala vznikat kolem roku 70, možná i dříve.

V křesťanských komunitách se rozjímalo též o učení apoštolů. Někteří z nich, a to především sv. Pavel, psali své rady a pokyny v dopisech čili epištolách, které pak posílali do významných křesťanských obcí prvotní církve. Tímto způsobem byl formován kánon knih Nového zákona.

Evangelia

Jsou čtyři první knihy Nového zákona. Slovo „evangelium“ (z řeckého euangelion) znamená dobrá zpráva nebo radostná zvěst. Radostnou zvěstí je život a zmrtvýchvstání Ježíše z Nazareta, Božího Syna, Spasitele.

Evangelia vyprávějí o jeho skutcích a slovech tak, jak o nich první křesťané společně rozjímali. Tyto čtyři spisy představují čtyři různé pohledy na život a poselství Pána Ježíše.

Matouš, Marek, Lukáš a Jan jsou tradicí považováni za autory (poslední redaktory) těchto evangelií; zachytili ve svém vyprávění události spojené s vtělením Božího Syna a jeho narozením, životem, utrpením a zmrtvýchvstáním, zaznamenali jeho výroky a kázání z období jeho veřejného působení, doplnili je též některými tradovanými zprávami o Ježíšových činech.

Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše se nazývají synoptická (z řeckého slova synopsis znamenajícího společný pohled, celkový přehled), protože v jejich zpracování existuje mnoho nápadných shod, které vyniknou srovnáním (synopsí) společných částí. Předpokládá se, že tři evangelisté použili společné zdroje, které pak přizpůsobili křesťanským obcím, pro něž svůj spis určili. Proto se každé evangelium liší svým osobitým stylem.

Markovo evangelium

Nejstarší je pravděpodobně evangelium sv. Marka. Sleduje výše zmíněné společné (synoptické) schéma a rekonstruuje Ježíšův život: vystoupení Jana Křtitele, Ježíšův křest, pokušení Krista na poušti, začátek činnosti (zázraky, podobenství, rozmluvy), konflikt s církevními autoritami, ukřižování, vzkříšení.  Pro Marka je Ježíš Mesiáš a Syn Boží: toto poselství „radostné zvěsti“ je odpovědí na stále aktuální otázku: „Kdo je to Ježíš?“ Markův spis byl určen pro nežidovské, mimopalestinské obce.

Matoušovo evangelium

Matoušovo evangelium je určeno křesťanům obráceným ze židovství. Ježíš jim je představen jako nový Mojžíš a jako očekávaný Mesiáš. V něm se naplňují velká biblická proroctví. Evangelista na to často poukazuje frází: „To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka.“ Mnohokrát tak odkazuje ke Starému zákonu, jehož je opravdovým znalcem.

Lukášovo evangelium

Lukášovo evangelium zdůrazňuje biblické téma exodu, jímž je Ježíšovo „putování“ z Galileje do Jeruzaléma, kde svým ukřižováním a zmrtvýchvstáním osvobozuje člověka od hříchu. Lukáš představuje Ježíše jako spasitele všech lidí bez výjimky, proto jeho evangelium není úzce zaměřeno na určitou skupinu, je univerzální. V Lukášově spise můžeme vysledovat silný sociální akcent, chudí a ubozí jsou dáváni Ježíšem za příklad; v tomto evangeliu najdeme pasáže věnované Ježíšově matce, Panně Marii; a v neposlední řadě z něho vyplývá veliká radost ze vzkříšení, jemuž je věnována značná pozornost.

Janovo evangelium

Janovo evangelium představuje Ježíše ve světle velkých biblických témat (světlo, život, smrt, láska, víra, vinný keř, pastýř, voda života, chléb), jeho řeč je velmi symbolická. Jde o svědectví Ježíšova blízkého člověka, učedníka, „kterého Ježíš miloval“ (Jan 13,23) a který se s námi dělí o svou zkušenost, abychom uvěřili a dosáhli života věčného. Více než jinde je zde zdůrazňováno Kristovo božství i lidství zároveň, jeho vztah k Otci, vzájemná láska a poslušnost Otcově vůli. Ježíš je v tomto evangeliu konečným zjevením Boha (srov. jeho častou výpověď „Já jsem…“).

Skutky apoštolů

Tuto knihu napsal Lukáš, autor třetího evangelia, jako jeho pokračování. Vypráví zde o životě apoštolů, zvláště Petra a Pavla. Popisuje činnost a zvěstování apoštolů od Ježíšova vzkříšení do doby, kdy bylo evangelium hlásáno v hlavním městě tehdejšího impéria, v Římě.

Ve Skutcích také popisuje život první křesťanské komunity, která — řízena Duchem svatým — opravdu žila podle Ježíšova evangelia a jejíž členové „měli jedno srdce a jednu duši“ (srov. Sk 4,32). Petr, Jan, Jakub, Filip, Pavel, Barnabáš a jiní neúnavně hlásali evangelium v pohanském i židovském světě a přes veškeré pronásledování a obtíže zakládali první církevní obce, i když často museli za Krista položit svůj život (srov. příběh prvomučedníka Štěpána, Sk 7,54-60).

Svatý Pavel, autor mnoha listů Nového zákona

Chceme-li poznat svatého Pavla, můžeme čerpat ze dvou zdrojů. Především jsou to jeho listy, ve kterých o sobě podává útržkovité zprávy. Sedm z nich (První Soluňanům, První a Druhý Korinťanům, Galaťanům, Římanům, Filipanům a Filemonovi) napsal Pavel osobně, svědčí o jeho způsobu uvažování a stylu.

O ostatních listech (Druhý Soluňanům, Efesanům, Kolosanům, První a Druhý Timotejovi a List Titovi) se většina biblistů domnívá, že je napsal nějaký Pavlův žák, nebo je dokonce považují za pseudoepigrafy (spisy vydané pod nepravým jménem: tento jev byl ve starověku a raném křesťanství bežný).

Vedle epištol se o Pavlovi dovídáme ze Skutků apoštolů, kde o Šavlovi z Tarsu a jeho misijních cestách vypravuje od třinácté kapitoly.

Na základě těchto zdrojů je celkem snadné získat nejdůležitější údaje o jeho životě. Pavel (svým hebrejským jménem Šavel či Šaul) se narodil v Tarsu (v dnešním Turecku) na začátku křesťanské éry, v hluboce věřící židovské rodině. Později se stal v Jeruzalémě žákem Gamaliela, člena velerady a velkého rabína té doby (Sk 5,34-39). Už od mládí projevoval nesmírnou horlivost pro židovské náboženství a jako přesvědčený farizeus byl zaníceným obhájcem starých tradic a pronásledovatelem nového učení Ježíšova, křesťanství.

Třebaže byl Ježíšovým současníkem, během jeho života na zemi ho nepoznal. Setkal se s ním nadpřirozeným způsobem na cestě do Damašku, kam se odebral pronásledovat Kristovy vyznavače. Toto setkání se Zmrtvýchvstalým poznamenalo celý Pavlův život a z pronásledovatele křesťanů se stal oddaný apoštol Ježíše Krista.

Několikrát putoval do Jeruzaléma, kde se setkal s Petrem a účastnil se prvního apoštolského „koncilu“ (pravděpodobně r. 49 po Kr.). Při své misijní činnosti putoval celým východním Středozemím; na delší čas se zastavil v Antiochii, Sýrii, Korintě, Efezu a v Římě, kde zemřel jako mučedník za vlády císaře Nerona.

V Pavlově osobě a v jeho díle se setkávají tři různé světy a kultury: rodem a vírou Žid, užívá jazyka a literární formy helénismu (píše řecky) a je římským občanem.

Pavlovy listy

Apoštolu Pavlovi se tradičně připisuje čtrnáct listů (ale jen u sedmi z nich je jeho autorství jisté). Z nich se jich devět obrací přímo k různým křesťanským obcím. Ve městech, v nichž Pavel zvěstoval evangelium, zakládal také komunity. Čas od času se do nich vracel, aby jim pomáhal, povzbuzoval je a řešil různé problémy, které v životě prvních křesťanů vyvstávaly. Nemohl-li přijít osobně, posílal dopisy.

Devět listů adresovaných obcím:

• Římanům
• První a Druhý list Korinťanům
• List Galaťanům
• List Efesanům
• List Filipanům
• List Kolosanům
• První a Druhý list Soluňanům

Následují tři pastorální dopisy. Nejsou adresovány komunitám, ale jejich představeným čili pastýřům. Odtud název pastýřské. Jsou to:

• První a Druhý list Timotejovi (představenému efeské obce)
• List Titovi (představenému na Krétě)
• List Filemonovi (Je to spíše „ lístek“, v němž se Pavel obrací na Filemona s prosbou, aby přijal s láskou svého otroka, který od něho předtím utekl a stal se křesťanem.)

A konečně List Židům, který pravděpodobně napsal některý Pavlův žák a ve skutečnosti nejde ani o list, ale o zapsanou promluvu.

Dopisy napsané sv. Pavlem osobně jsou starší než evangelia. Nejstarší knihou Nového zákona je pravděpodobně První list Soluňanům z roku 51 po Kr.

Listy katolické

V uspořádání kánonu Nového zákona následuje po listech sv. Pavla sedm listů „katolických“ čili všeobecných (z řeckého katholikos). Znamená to, že nejsou adresovány určitému člověku či křesťanské obci, ale více komunitám a vlastně celé církvi.

• List Jakubův
• První a Druhý list Petrovův
• První, Druhý a Třetí list Janův
• List Judův

Zjevení sv. apoštola Jana (Apokalypsa)

Jde o poslední knihu Nového zákona. Býval přisuzován sv. Janovi, miláčkovi Páně a autorovi čtvrtého evangelia a tří katolických listů, který ji měl napsat na ostrově Patmos (srv. Zj 1,9). Neznámý autor chtěl touto knihou podpořit první křesťany ve víře a dodat jim odvahu, aby snášeli pronásledování, které vypuklo za vlády římských císařů Nerona a Domiciána. Používá jazyk plný symbolů, popisuje porážku pronásledovatelů a Kristovo konečné vítězství v plnosti času. Knihu Zjevení uzavírá sugestivní obraz nového stvoření a nového Jeruzaléma a obraz člověka usmířeného s Bohem.